Může se teoretická fyzika vrátit s Michelsonem před rok 1881?

Praha 19. června (PROTEXT) - Teorie světla se vyvíjela od druhé poloviny 17. století. Do konce 19. století se nedosáhlo uspokojivého řešení hlavního problému vlnové teorie světla, totiž přesného popisu a výkladu mechanických vlastností předpokládaného světelného éteru. Dodnes vládne jakýsi kompromis, že světlo má zároveň povahu záření vlnového i korpuskulárního, a to v kvantové teorii světla zastupuje pojem foton. Pokud bude znovu akceptován před sto lety zatracený éter (a přibývá k tomu dnes řada důvodů), foton by mohl představovat "mechanickou vlnu elektromagnetické energie éteru". Aragem Foulcault změřil rychlost světla v proudící vodě a zjistilo se, že pohyb prostředí nemá na rychlost světla žádný vliv, čili, že prostředí proudící vody vzhledem ke světlu se relativně nepohybuje. Nastalo vzrušení, zda pro přenos energetických vln nezbytný éter vůbec existuje... Přibyla tedy nesnáz při studiu šíření světla v pohyblivém prostředí hmoty, ale také při pohybu samotného zdroje světla prostředím éteru. Když Země se vzhledem k ostatním tělesům pohybuje, měla by se pohybovat také vzhledem k existujícímu éteru, podobně, jako se pohybuje zdroj akustických vln vzhledem k hmotovému prostředí vzduchu, který vlny nese. Takto uvažovat bylo logické, ale fatální chybou fyziků tehdy bylo, jak experiment Alberta A.Michelsona vyhodnotili. Pokus měl dokázat existenci stabilního světového éteru, vzhledem k němuž by bylo možno změřit rozdíl rychlosti Země otočením optického přístroje, a „tak nějak upozadit“ výsledek měření A. Foucaulta. Avšak protože se světelný paprsek v interferometru šířil ve všech směrech k pohybu Země stejně rychle, nebylo možno éter za nosiče světla „usvědčit“, nýbrž bylo konstatováno, že pokud světelný éter existuje, je „dokonale strhován“, a postrádá tedy nehybnosti v „absolutním prostoru“, která mu byla vlnovou teorií přisuzována jako základní pro světlo nezbytná vlastnost. Fyzici následně měli dvě možnosti: buď rozpracovat myšlenku, že Země je vůči éteru dokonale nehybná, nebo se vzdát teorie éteru a spolu s ní i newtonovské mechaniky tohoto média. Na prvou možnost chyběla invence, a zatratit éter bylo nekonfliktní. Výsledek takové dedukce vedl Alberta Einsteina k formulaci „principu konstantní rychlosti světla“, který je základním pilířem jeho všeobecně známé teorie. Zde si dovolím vyjádřit svůj názor, jímž oponuji vyhodnocení ideje Michelsonova experimentu. Jeho interferometr byl polohován podle směru pohybu Země, a silově neutrální pohyb Země je vztažen k pohybu ostatních kosmických těles. Tato relativita pohybu (odmyslíme-li si ostatní tělesa) nás neopravňuje pohyb Země jakýmkoli směrem privilegovat, abychom k němu projektovali výsledky měření rychlosti světla v prostoru, pokud se aparatura nepohybuje se zrychlením. U jakýchkoli energetických vln elektromagnetického záření, vysílaných kolmo od zemského povrchu anebo zpět ze stacionární orbitální polohy, můžeme změřit změnu vlnové délky emise po dopadu, a tím prokázat implozní zrychlení „nosiče vln“ do hmoty Země. (Je to éter popsaný Nikolou Teslou.) Ačkoli dalším pilířem Einsteinovy relativistické teorie byla „stanovena neexistence absolutního pohybu“, opak je pravdou, která tento pilíř boří. Absolutní pohyb, jednoznačně vyjádřený v mojí teoretické práci, má jasnou definici: "Absolutním pohybem je vzájemné zrychlení tělesa a fyzikálního éteru, při kterém vždy je namáhána tlakem nebo tahem soudržnost hmoty. Toto vzájemné zrychlení (interakce) produkuje mechanické síly, působící ve hmotě nebo na hmotu, ale které dosud jsou nesprávně připisovány tělesům, jako jejich autonomní vlastnosti". Objevujeme překvapivý fakt, že éter tvoří vztažný základ všem nesetrvačným pohybům těles. Budeme rozlišovat dvě „dvojjediné“ manifestace pohybové interakce: v jedné situaci prostorově stabilní éter odporuje změně rychlosti a směru pohybu tělesa, což indikuje akcelerometr, v jiné situaci, podepřené těleso odporuje změně rychlosti samotného éteru (ve směru jeho imploze do Země), což indikuje tíhoměr. Tak se fyzika může oprostit od takzvaných „sil fiktivních“ a od tzv. „materialistického postulátu“, který je stále nešťastným zaklínadlem (stejně jako „obecná platnost“ první hlavní věty termodynamiky) blokujícím erudované badatele, objevující další funkce fyzikálního éteru. Tyto postuláty vystižené domněnkou, že „všechny fyzikální jevy mají původ (pouze) v materiálních objektech“, a priori znemožňují definovat skutečný "domov" mechanických sil a elektrických a magnetických polí, které podle okolností jsou akcí a reakcí, nebo určitým stavem fyzikálně reálného éteru. Albert Einstein sám připustil, že bude-li éter prokázán, bude jeho teorie mylná… Michelson s Morleyem dokázali to samé co Fizeau s Foucaultem, a sice, že světlo je vlnění éteru, který se vzhledem k nezrychlovanému tělesu nepohybuje (a to je to samé, jako když se vzhledem k éteru nepohybuje těleso Země), neboť původním zadáním pro experimenty bylo dokázat éterový skluz. V Maxwellově teorii se světelné paprsky pohybují vždy stejnou rychlostí, bez ohledu na to, jak rychle se pohybujete vy. Světlo tvoří příčné vlnění téhož média, jež je příčinou elektrických a magnetických jevů - je to fyzikální éter. V Einsteinově teorii princip ekvivalence lapidárně vyjadřuje, že hmota tíhová je ekvivalentní hmotě setrvačné. Navrhuji „nový objektivní princip ekvivalence“: Zrychlení éteru hmotou je ekvivalentní ke zrychlení hmoty éterem. V této herezi je možno se dopracovat k ohromujícímu zjištění, že éter je původcem účinku JEDINÉ MECHANICKÉ SÍLY s řadou „modifikací“: například jsou to síla setrvačnosti, síla odstředivá, síla způsobující tíhu, nebo síla gyroskopického momentu (která „jako spolupracující obviněný“ rozkryla účast všech sil na jádru podstaty věci). Lze to vnímat s jasným vědomím existujících realit všemožné interakce éteru s hmotou. Éter se představuje zřejmě jako fyzikální subčásticové prostředí všech energetických polí, variabilním způsobem prostupujících materii „v souřadnicích prostoru organizovaného exponenciálním časem“. (Éter zřejmě představuje "temnou hmotu".) Věty článku takto vytržené z kontextu celého needitovaného díla (http://www.alternativnifyzikazumr.estranky.cz) jsou jen upoutávkou na ideje revoluční fyzikální teorie, opírající se o nutnost uvažování éteru jako nepostradatelného prvku ve výkladu vzájemné interakce polí ve fyzice a v chápání energie hmoty. Představa éteru, jakožto důležitého faktoru při přenosu energie mezi dvěma body, zůstává stále "černou dírou" v chápání současné fyziky. (Může se tedy teoretická fyzika vrátit před Michelsonův experiment, před rok 1881?) Kontakt: Jaroslav Zumr zumr.stroj@seznam.cz