La Trine 14.01.2025 19:31 Text je překladem eseje The Origins of Wokeness z roku 2025 od Paula Grahama, publikované s jeho svolením. Slovo mravokárce se dnes už příliš nepoužívá, ale když si najdete jeho definici, bude vám znít povědomě. Definice, kterou nabízí Google, není špatná: „Člověk, který se považuje za morálně nadřazeného ostatním a podle toho se k nim i chová.“ Tento význam slova pochází z 18. století a jeho stáří je důležitou stopou: ukazuje, že ačkoli je woke poměrně novým fenoménem, jde vlastně o projev něčeho mnohem staršího. Existuje určitý typ člověka, kterého přitahuje povrchní, přísná forma morální čistoty a který svou čistotu dokazuje tím, že útočí na každého, kdo porušuje pravidla. Takové lidi najdeme v každé společnosti. Jediné, co se mění, jsou pravidla, která prosazují. Ve viktoriánské Anglii to byla křesťanská ctnost. Ve Stalinově Rusku to byl ortodoxní marxismus-leninismus. Pro zastánce woke kultury je to sociální spravedlnost. Pokud tedy chceme pochopit fenomén woke, není otázkou, proč se lidé takto chovají. Mravokárce má každá společnost. Otázkou je, proč jsou naši mravokárci mravokární právě v těchto otázkách a právě v této době. A abychom na to odpověděli, musíme se ptát, kdy a kde woke kultura vznikla. Odpověď na první otázku zní: v 80. letech. Woke je druhá, agresivnější vlna politické korektnosti, která začala koncem 80. let, utichla koncem 90. let a poté se vrátila s nebývalou silou na počátku roku 2010, až nakonec vyvrcholila po nepokojích v roce 2020. Nešlo o původní význam slova woke, ale dnes se v původním smyslu používá jen vzácně. Nyní převládá jeho pejorativní význam. Co znamená dnes? Často se mě ptají na definici woke i politické korektnosti lidé, kteří si myslí, že jde o prázdné nálepky, tak jim odpovím. Obě mají stejnou definici: „Agresivně okázalé zaměření na sociální spravedlnost.“ Jinými slovy, jde o lidi, kteří jsou mravokární ohledně sociální spravedlnosti. A v tom je skutečný problém – v té okázalosti, ne v sociální spravedlnosti samotné. Rasismus je například skutečným problémem. Ne v takovém měřítku, jak věří zastánci woke kultury, ale skutečným problémem bezpochyby je. Myslím, že to žádný rozumný člověk nemůže popřít. Problémem politické korektnosti nebylo to, že se zaměřovala na marginalizované skupiny, ale povrchní a agresivní způsob, jakým to dělala. Místo aby šli do světa a v tichosti pomáhali členům marginalizovaných skupin, soustředili se zastánci politické korektnosti na to, aby dostali lidi do potíží za používání nesprávných slov při mluvení o nich. Pokud jde o to, kde politická korektnost začala – když se nad tím zamyslíte, pravděpodobně už znáte odpověď. Začala mimo univerzity a rozšířila se na ně z vnějšího prostředí? Samozřejmě ne; vždy byla nejextrémnější právě na univerzitách. Tak kde na univerzitách začala? Začala na matematice nebo přírodních vědách či technických oborech a rozšířila se odtud do humanitních a sociálních věd? To jsou úsměvné představy, ale ne, očividně začala v humanitních a sociálních vědách. Proč právě tam? A proč tehdy? Co se stalo v humanitních a sociálních vědách v 80. letech? Přesvědčivá teorie o původu politické korektnosti musí umět vysvětlit, proč k tomu nedošlo dříve. Proč k tomu například nedošlo během protestních hnutí 60. let? Zabývala se přece velmi podobnými tématy.  Důvodem, proč studentské protesty 60. let nevedly k politické korektnosti, bylo právě to – že šlo o studentská hnutí. Neměla skutečnou moc. Studenti sice hodně mluvili o ženské emancipaci a black power , ale nebylo to to, co se učili ve svých přednáškách. Zatím ne. Ale na počátku 70. let začali studentští protestující z 60. let dokončovat své disertace a získávat profesorská místa. Zpočátku nebyli ani mocní, ani početní. Ale jak se k nim přidávali jejich vrstevníci a předchozí generace profesorů odcházela do důchodu, postupně se stávali obojím. Důvodem, proč politická korektnost začala v humanitních a sociálních vědách, bylo to, že tyto obory poskytovaly větší prostor pro vnášení politiky. Radikál z 60. let, který získal místo profesora fyziky, se sice mohl dál účastnit protestů, ale jeho politické přesvědčení neovlivňovalo jeho práci. Zatímco výzkum v sociologii a moderní literatuře může být politický, jak jen chcete.  Byl jsem svědkem vzniku politické korektnosti. Když jsem v roce 1982 začal studovat vysokou školu, ještě to nebyla věc. Studentky mohly protestovat, když někdo řekl něco, co považovaly za sexistické, ale nikdo kvůli tomu nebyl nahlášen. Stále to nebyla věc, ani když jsem v roce 1986 začal postgraduální studium. V roce 1988 to už ale rozhodně věc byla a na počátku 90. let se zdálo, že prostupuje celým životem na univerzitním kampusu. Co se stalo? Jak se z protestu stal trest? Proč se konec 80. let stal momentem, kdy se protesty proti mužskému šovinismu proměnily ve formální stížnosti univerzitním autoritám ohledně sexismu? V podstatě proto, že radikálové z 60. let získali definitivu . Stali se establishmentem, proti kterému před dvaceti lety protestovali. Nyní byli v pozici, kdy mohli své myšlenky nejen vyslovovat, ale i prosazovat. Pro určitý typ studentů byla nová sada morálních pravidel k vynucování vzrušující zprávou. Obzvlášť vzrušující bylo to, že mohli útočit na profesory. Pamatuji si, že jsem si tohoto aspektu politické korektnosti tehdy všiml. Nešlo jen o spontánní studentské hnutí. Šlo o členy pedagogického sboru povzbuzující studenty k útokům na jiné členy pedagogického sboru. V tomto ohledu to připomínalo Kulturní revoluci. Ani ta nebyla spontánním hnutím; to Mao vypustil mladší generaci na své politické odpůrce. A když koncem 80. let začal Roderick MacFarquhar učit na Harvardu kurz o Kulturní revoluci, mnozí to vnímali jako komentář k současnému dění. Nevím, jestli to tak skutečně bylo zamýšleno, ale lidé si to mysleli, a to znamená, že podobnosti byly zřejmé.  Vysokoškolští studenti si hrají na něco, co nejsou. Je to jejich přirozenost. Obvykle je to neškodné. Ale hraní si na morálku se ukázalo být toxickou kombinací. Výsledkem byla jakási morální etiketa, povrchní, ale velmi složitá. Představte si, že byste museli vysvětlovat dobromyslnému návštěvníkovi z jiné planety, proč je používání fráze „people of color“ považováno za obzvláště osvícené, ale použití „colored people“ vás může stát místo. A proč přesně se teď nesmí používat slovo „negro“, přestože ho Martin Luther King ve svých projevech používal běžně. Neexistují žádné základní principy. Museli byste mu jen předat dlouhý seznam pravidel k zapamatování.  Nebezpečí těchto pravidel nespočívalo jen v tom, že vytvářela nášlapné miny pro neopatrné, ale v tom, že jejich složitost z nich učinila účinnou náhražku skutečné ctnosti. Kdykoli má společnost koncept kacířství a pravověrnosti, stává se pravověrnost náhražkou ctnosti. Můžete být tím nejhorším člověkem na světě, ale dokud jste pravověrní, jste lepší než všichni, kdo nejsou. To činí pravověrnost velmi přitažlivou pro špatné lidi. Aby to však fungovalo jako náhražka ctnosti, musí být pravověrnost obtížná. Pokud pro dosažení pravověrnosti stačí nosit určitý oděv nebo se vyhnout určitému slovu, všichni vědí, co mají dělat, a jediným způsobem, jak se jevit ctnostnější než ostatní, je skutečně být ctnostný. Povrchní, složitá a často se měnící pravidla politické korektnosti z ní učinila dokonalou náhražku skutečné ctnosti. Výsledkem byl svět, ve kterém dobří lidé, kteří nebyli obeznámeni s aktuálními morálními módami, byli ničeni lidmi, jejichž charaktery by vás přiměly k zděšení, kdybyste je mohli vidět. Jedním z hlavních faktorů přispívajících k vzestupu politické korektnosti byl nedostatek jiných věcí, ohledně kterých by bylo možné být morálně čistý. Předchozí generace mravokárců byly mravokárné hlavně ohledně náboženství a sexu. Ale mezi kulturní elitou to byly v 80. letech ty nejmrtvější z mrtvých témat; pokud jste byli věřící nebo panic, bylo to něco, co jste měli tendenci spíše skrývat než vystavovat na odiv. Ti, kdo si užívali roli morálních soudců, tak byli vyhladovělí po něčem novém, co by mohli vynucovat. Nová sada pravidel byla přesně to, na co čekali. Kupodivu tolerantní strana levice 60. let pomohla vytvořit podmínky, v nichž zvítězila její netolerantní část. Uvolněná společenská pravidla prosazovaná starou, bezstarostnou hippie levicí se stala dominantními, alespoň mezi elitou, a to nezanechalo přirozeně netolerantním lidem nic, vůči čemu by mohli být netolerantní. Dalším možným faktorem byl pád sovětského impéria. Marxismus byl před vznikem politické korektnosti jako konkurenta populárním ohniskem morální čistoty na levici, ale prodemokratická hnutí v zemích východního bloku z něj většinu lesku setřela. Zejména pád Berlínské zdi v roce 1989. Nemohli jste stát na straně Stasi . Pamatuji si, jak jsem koncem 80. let prohlížel skomírající sekci sovětských studií v antikvariátu v Cambridge a přemýšlel „o čem teď budou tihle lidé mluvit?“ Jak se ukázalo, odpověď byla přímo před mýma očima. Jedna věc, které jsem si všiml během první fáze politické korektnosti, byla, že byla populárnější mezi ženami než muži. Jak mnozí spisovatelé poznamenali, ženy se zdají být více než muži přitahovány myšlenkou být morálními vykonavatelkami. Ale existoval ještě jeden konkrétnější důvod, proč ženy měly tendenci být vykonavatelkami politické korektnosti. V té době probíhala silná reakce proti sexuálnímu obtěžování; polovina 80. let byla momentem, kdy se definice sexuálního obtěžování rozšířila z explicitních sexuálních návrhů na vytváření „nepřátelského prostředí“. Na univerzitách byla typickou formou obvinění situace, kdy studentka uvedla, že ji profesor přiměl, aby se cítila „nepohodlně“. Ale neurčitost tohoto obvinění umožnila rozšířit okruh zakázaného chování tak, aby zahrnoval i mluvení o neortodoxních myšlenkách. I ty způsobují, že se lidé cítí nepohodlně.  Bylo sexistické navrhnout, že Darwinova hypotéza o větší variabilitě u mužů by mohla vysvětlovat některé rozdíly v lidském výkonu? Zjevně natolik sexistické, aby to stačilo k odvolání Larryho Summerse z pozice prezidenta Harvardu. Jedna žena, která byla přítomna přednášce, kde tuto myšlenku zmínil, uvedla, že jí bylo „fyzicky nevolno“ a musela odejít v polovině. Pokud je měřítkem nepřátelského prostředí to, jak se v něm lidé cítí, tohle určitě takové prostředí připomíná. A přesto se zdá být věrohodné, že větší variabilita u mužů vysvětluje některé rozdíly v lidském výkonu. Co by tedy mělo mít přednost, pohodlí, nebo pravda? Jistě, pokud by někde měla mít přednost pravda, mělo by to být na univerzitách; to má být jejich poslání. Ale po desetiletí počínaje koncem 80. let se zastánci politické korektnosti snažili předstírat, že tento konflikt neexistuje.  Politická korektnost jako by vyhasla v druhé polovině 90. let. Jedním z důvodů, možná tím hlavním, bylo to, že se doslova stala předmětem vtipů. Poskytovala bohatý materiál komikům, kteří na ní vykonali svou obvyklou dezinfekční práci. Humor je jednou z nejúčinnějších zbraní proti jakémukoli druhu mravokárnosti, protože mravokárci, kteří postrádají smysl pro humor, nemohou odpovědět stejnou mincí. Humor porazil viktoriánskou prudérnost a kolem roku 2000 se zdálo, že udělal totéž s politickou korektností. Bohužel to byla iluze. Na univerzitách žhnuly uhlíky politické korektnosti stále jasně. Koneckonců, síly, které ji vytvořily, tam stále byly. Profesoři, kteří ji započali, se nyní stávali děkany a vedoucími kateder. A k jejich katedrám nyní přibylo mnoho nových, které se výslovně zaměřovaly na sociální spravedlnost. Studenti byli stále hladoví po věcech, ohledně kterých by mohli být morálně čistí. A došlo k explozi počtu univerzitních administrátorů, z nichž mnozí měli v popisu práce vynucování různých forem politické korektnosti. Na počátku roku 2010 uhlíky politické korektnosti znovu vzplanuly plamenem. Mezi touto novou fází a tou původní bylo několik rozdílů. Byla agresivnější. Rozšířila se dále do reálného světa, ačkoli stále nejintenzivněji působila na univerzitách. A zabývala se širší škálou prohřešků. V první fázi politické korektnosti existovaly ve skutečnosti jen tři věci, ze kterých byli lidé obviňováni: sexismus, rasismus a homofobie . Ale mezi tehdejškem a rokem 2010 spousta lidí strávila spoustu času vymýšlením nových druhů -ismů a -fobií a sledováním, které se uchytí. Druhá fáze byla v mnoha ohledech metastázovanou politickou korektností. Proč k tomu došlo právě tehdy? Můj odhad je, že to bylo způsobeno vzestupem sociálních sítí, zejména Tumblru a Twitteru, protože jedním z nejcharakterističtějších rysů druhé vlny politické korektnosti byl cancel mob : dav rozhořčených lidí spojených na sociálních sítích s cílem někoho vyloučit ze společnosti nebo připravit o práci. Ve skutečnosti se této druhé vlně politické korektnosti původně říkalo „cancel culture“; termín „woke“ se začal používat až ve 20. letech. Jedním z aspektů sociálních sítí, který zpočátku překvapil téměř všechny, byla popularita rozhořčení. Zdálo se, že uživatelé mají rádi, když jsou rozhořčení. Dnes jsme na tuto myšlenku už tak zvyklí, že ji bereme jako samozřejmost, ale ve skutečnosti je to dost zvláštní. Být rozhořčený není příjemný pocit. Neočekávali byste, že ho lidé budou vyhledávat. Ale oni to dělají. A především ho chtějí sdílet. Náhodou jsem v letech 2007 až 2014 provozoval fórum, takže mohu skutečně vyčíslit, jak moc ho chtějí sdílet: naši uživatelé měli asi třikrát větší pravděpodobnost, že dají hlas něčemu, co je rozhořčilo. Tento sklon k rozhořčení nebyl způsoben woke kulturou. Je to přirozená vlastnost sociálních sítí, nebo přinejmenším této jejich generace. Ale učinilo to ze sociálních sítí dokonalý mechanismus pro rozdmýchávání plamenů woke kultury.  Nebyly to však jen veřejné sociální sítě, které poháněly vzestup woke kultury. Klíčové byly také aplikace pro skupinový chat, zejména v závěrečné fázi, tedy při „cancelaci“. Představte si, kdyby skupina zaměstnanců snažících se někoho připravit o práci musela komunikovat pouze přes e-mail. Bylo by těžké zorganizovat dav. Ale jakmile máte skupinový chat, davy se formují přirozeně. Dalším faktorem přispívajícím k této druhé vlně politické korektnosti byla dramatická polarizace tisku. V éře tištěných médií byly noviny nuceny být, nebo alespoň vypadat, politicky neutrální. Obchodní domy, které inzerovaly v New York Times, chtěly oslovit každého v regionu, jak liberály, tak konzervativce, takže Times musely sloužit oběma. Ale Times nevnímaly tuto neutralitu jako něco vnuceného. Přijaly ji jako svou povinnost coby paper of record  – jako jedny z velkých novin, které usilovaly o to být kronikou své doby a informovat o každé dostatečně důležité události z neutrálního úhlu pohledu. Když jsem vyrůstal, noviny typu paper of record se zdály být nadčasovými, téměř posvátnými institucemi. Noviny jako New York Times a Washington Post měly obrovskou prestiž, částečně proto, že ostatní zdroje zpráv byly omezené, ale také proto, že se skutečně snažily být neutrální. Bohužel se ukázalo, že paper of record byl převážně produktem omezení daných tištěnou formou. Když byl váš trh určen geograficky, museli jste být neutrální. Ale publikování online umožnilo – ve skutečnosti pravděpodobně přinutilo – noviny přejít k obsluze trhů definovaných ideologií namísto geografie. Většina těch, které zůstaly v byznysu, se naklonila směrem, kterým už předtím tíhla: doleva. Dne 11. října 2020 New York Times oznámily, že „noviny procházejí vývojem od upjatého paper of record ke šťavnaté sbírce skvělých příběhů.“ Mezitím vznikli novináři, svého druhu, kteří sloužili i pravici. A tak se žurnalistika, která v předchozí éře byla jednou z velkých sjednocujících sil, nyní stala jednou z velkých polarizujících. Vzestup sociálních sítí a rostoucí polarizace žurnalistiky se vzájemně posilovaly. Ve skutečnosti vznikl nový druh žurnalistiky založený na zpětné vazbě ze sociálních sítí. Někdo řekl něco kontroverzního na sociálních sítích. Během několika hodin se z toho stal zpravodajský příběh. Rozhořčení čtenáři pak sdíleli odkazy na tento příběh na sociálních sítích, což vyvolávalo další diskuse online. Byl to ten nejlevnější zdroj čtenosti, jaký si lze představit. Nemuseli jste udržovat zahraniční zpravodajské kanceláře ani platit za měsíční investigativní práci. Stačilo sledovat Twitter kvůli kontroverzním poznámkám a přeposílat je na vaše stránky s dalšími komentáři, které ještě více rozohňovaly čtenáře. Pro tisk byly ve woke kultuře peníze. Ale nebyli jediní. To byl jeden z největších rozdílů mezi dvěma vlnami politické korektnosti: první byla poháněna téměř výhradně amatéry, ale druhá byla často poháněna profesionály. Pro některé to byla jejich celá práce. Do roku 2010 vznikla nová třída administrátorů, jejichž práce spočívala v podstatě ve vynucování woke kultury. Hráli podobnou roli jako političtí komisaři v SSSR: nebyli přímo zapojeni do práce organizace, ale dohlíželi z boku, aby se ujistili, že se při její realizaci neděje nic nevhodného. Tyto nové administrátory bylo často možné poznat podle slova „inkluze“ v jejich titulech. V rámci institucí to byl preferovaný eufemismus pro woke kulturu; nový seznam zakázaných slov by se například obvykle nazýval „průvodce inkluzivním jazykem.“  Tato nová třída byrokratů prosazovala woke agendu, jako by na tom závisela jejich práce – což také závisela. Když najmete lidi, aby hlídali určitý typ problému, budou ho nacházet, protože jinak by neexistovalo ospravedlnění pro jejich existenci. Ale tito byrokraté představovali i druhé a možná ještě větší nebezpečí. Mnozí byli zapojeni do náboru zaměstnanců a když to bylo možné, snažili se zajistit, aby jejich zaměstnavatelé přijímali pouze lidi, kteří sdíleli jejich politické přesvědčení. Nejkřiklavějšími případy byla nová „DEI prohlášení“ , která některé univerzity začaly vyžadovat od uchazečů o akademické pozice jako důkaz jejich oddanosti woke kultuře. Některé univerzity používaly tato prohlášení jako počáteční filtr a zvažovaly pouze kandidáty, kteří v nich dosáhli dostatečně vysokého skóre. Tímto způsobem byste Einsteina určitě nepřijali; představte si, co získáte místo něj. Dalším faktorem ve vzestupu woke kultury bylo hnutí Black Lives Matter, které začalo v roce 2013, když byl běloch zproštěn viny po zabití černošského teenagera na Floridě. Ale to nespustilo woke kulturu; ta byla v roce 2013 již v plném proudu. Podobně tomu bylo s hnutím Me Too, které se rozjelo v roce 2017 po prvních zprávách o tom, jak Harvey Weinstein po léta znásilňoval ženy. Urychlilo woke kulturu, ale nehrálo stejnou roli při jejím spuštění jako varianta z 80. let při spuštění politické korektnosti. Zvolení Donalda Trumpa v roce 2016 také urychlilo woke kulturu, zejména v tisku, kde rozhořčení nyní znamenalo návštěvnost. Trump vydělal New York Times spoustu peněz: titulky během jeho prvního funkčního období zmiňovaly jeho jméno přibližně čtyřikrát častěji než u předchozích prezidentů. V roce 2020 jsme byli svědky největšího katalyzátoru ze všech, poté, co bílý policista na videu udusil černošského podezřelého. V tomto okamžiku se metaforický oheň stal doslova ohněm, když po celé Americe vypukly násilné protesty. Ale při zpětném pohledu se ukázalo, že to byl vrchol woke éry nebo období blízko němu. Podle všech měřítek, která jsem viděl, woke kultura dosáhla vrcholu v roce 2020 nebo 2021. Woke kultura je někdy popisována jako myšlenkový virus. Co ji činí virální, je to, že definuje nové typy nevhodnosti. Většina lidí se bojí společenské nevhodnosti; nikdy si nejsou úplně jisti, jaká jsou společenská pravidla nebo která z nich možná porušují. Zejména pokud se pravidla rychle mění. A protože se většina lidí už tak obává, že možná porušuje pravidla, o kterých neví, jejich výchozí reakcí je uvěřit, když jim řeknete, že porušují nějaké pravidlo. Zvláště pokud jim to řekne více lidí. To je zase recept na exponenciální růst. Fanatici vymyslí nějakou novou nevhodnost, které je třeba se vyhnout. První lidé, kteří ji přijmou, jsou další fanatici, dychtící po nových způsobech, jak demonstrovat svou ctnost. Pokud je jich dost, následuje po této počáteční skupině fanatiků mnohem větší skupina motivovaná strachem. Nesnaží se demonstrovat ctnost; jen se snaží vyhnout problémům. V tomto okamžiku je nová nevhodnost již pevně zakotvena. Navíc její úspěch zvýšil rychlost změn společenských pravidel, což, pamatujte, je jedním z důvodů, proč jsou lidé nervózní z toho, která pravidla možná porušují. Takže se cyklus zrychluje.  Co platí pro jednotlivce, platí ještě více pro organizace. Zejména pro organizace bez silného vedení. Takové organizace dělají vše na základě „osvědčených postupů“. Neexistuje vyšší autorita; pokud nějaký nový „osvědčený postup“ dosáhne kritické masy, musí ho přijmout. A v tomto případě organizace nemůže udělat to, co obvykle dělá, když si není jistá: vyčkat. Možná se právě teď dopouští nevhodností! Je tedy překvapivě snadné pro malou skupinu fanatiků ovládnout tento typ organizace tím, že popisuje nové nevhodnosti, kterých by se mohla dopouštět.  Jak tento druh cyklu vůbec končí? Nakonec vede ke katastrofě a lidé začnou říkat, že už toho bylo dost. Excesy roku 2020 přiměly mnoho lidí to vyslovit. Od té doby je woke kultura v postupném, ale trvalém ústupu. Generální ředitelé korporací, počínaje Brianem Armstrongem , ji otevřeně odmítli. Univerzity v čele s University of Chicago a MIT explicitně potvrdily svůj závazek ke svobodě projevu. Twitter, který byl pravděpodobně centrem woke kultury, koupil Elon Musk, aby ho neutralizoval, a zdá se, že uspěl – a mimochodem ne cenzurováním levicových uživatelů způsobem, jakým Twitter dříve cenzuroval pravicové, ale tím, že necenzuruje nikoho. Spotřebitelé důrazně odmítli značky, které se příliš pustily do woke kultury. Značka Bud Light tím mohla být trvale poškozena. Nebudu tvrdit, že Trumpovo druhé vítězství v roce 2024 bylo referendem o woke kultuře; myslím, že vyhrál, jako prezidentští kandidáti vždy vyhrávají, protože byl charismatičtější; ale znechucení voličů woke kulturou mu muselo pomoci. Co tedy máme dělat? Woke kultura je již na ústupu. Zjevně bychom měli tento ústup podpořit. Jaký je nejlepší způsob, jak to udělat? A co je důležitější, jak zabráníme třetímu propuknutí? Koneckonců, jednou už se zdála být mrtvá, ale vrátila se horší než kdy předtím. Ve skutečnosti existuje ještě ambicióznější cíl: je možné zabránit jakémukoli podobnému propuknutí agresivně okázalé morálky v budoucnosti – nejen třetímu propuknutí politické korektnosti, ale čemukoli podobnému? Protože něco podobného určitě přijde. Mravokárci jsou mravokárci svou přirozeností. Potřebují pravidla, která by dodržovali a vynucovali, a nyní, když jim Darwin odřízl jejich tradiční zásobu pravidel, jsou neustále hladoví po nových. Stačí jim jen někdo, kdo jim vyjde vstříc tím, že definuje nový způsob, jak být morálně čistý, a celý fenomén se objeví znovu. Začněme s tím jednodušším problémem. Existuje jednoduchý, principiální způsob, jak se vypořádat s woke kulturou? Myslím, že ano: použít zvyklosti, které již máme pro zacházení s náboženstvím. Woke kultura je v podstatě náboženství, jen s Bohem nahrazeným chráněnými skupinami. Není to ani první náboženství tohoto druhu; marxismus měl podobnou formu, s Bohem nahrazeným masami. A my už máme dobře zavedené zvyklosti pro zacházení s náboženstvím v rámci organizací. Můžete vyjádřit svou vlastní náboženskou identitu a vysvětlit svá přesvědčení, ale nemůžete označovat své spolupracovníky za nevěřící, pokud nesouhlasí, nebo se snažit zakázat jim říkat věci, které odporují vašim doktrínám, nebo trvat na tom, aby organizace přijala vaše náboženství jako své oficiální. Pokud si nejsme jisti, jak naložit s jakýmkoli konkrétním projevem woke kultury, představme si, že se zabýváme nějakým jiným náboženstvím, například křesťanstvím. Měli bychom mít v organizacích lidi, jejichž práce spočívá ve vynucování woke ortodoxie? Ne, protože bychom neměli lidi, jejichž práce by spočívala ve vynucování křesťanské ortodoxie. Měli bychom cenzurovat spisovatele nebo vědce, jejichž práce odporuje woke doktrínám? Ne, protože bychom to nedělali lidem, jejichž práce odporovala křesťanskému učení. Měli by být uchazeči o práci povinni psát DEI prohlášení? Samozřejmě ne; představte si zaměstnavatele vyžadujícího důkaz náboženského přesvědčení. Měli by se studenti a zaměstnanci účastnit woke indoktrinačních sezení, kde musí odpovídat na otázky o svých přesvědčeních, aby se prokázala jejich konformita? Ne, protože bychom ani nesnili o tom, že bychom tímto způsobem prověřovali lidi ohledně jejich náboženství.  Člověk by se neměl cítit špatně kvůli tomu, že nechce sledovat woke filmy, stejně jako by se neměl cítit špatně kvůli tomu, že nechce poslouchat křesťanský rock. Ve dvaceti letech jsem několikrát projel Ameriku a poslouchal místní rozhlasové stanice. Občas jsem otočil knoflíkem a slyšel nějakou novou písničku. Ale ve chvíli, kdy někdo zmínil Ježíše, otočil jsem knoflíkem znovu. I ta nejmenší dávka kázání stačila, abych ztratil zájem. Ale stejným způsobem bychom neměli automaticky odmítat vše, čemu zastánci woke kultury věří. Nejsem křesťan, ale vidím, že mnoho křesťanských principů jsou dobré principy. Bylo by chybou zahodit je všechny jen proto, že nesdílíme náboženství, které je hlásá. To by bylo právě to, co by udělal náboženský fanatik. Pokud budeme mít skutečnou pluralitu názorů, myslím, že budeme v bezpečí před budoucími výbuchy woke netolerance. Woke kultura sama nezmizí. V dohledné budoucnosti budou nadále existovat ostrůvky woke fanatiků vymýšlejících nové morální módy. Klíčové je nedovolit jim, aby své módy považovali za všeobecnou normu. Mohou měnit, co jejich souvěrci smějí říkat, každých pár měsíců, pokud chtějí, ale nesmí jim být dovoleno měnit to, co smíme říkat my.  Obecnější problém – jak zabránit podobným výbuchům agresivně okázalé morálky – je samozřejmě těžší. Zde se potýkáme s lidskou přirozeností. Vždy budou existovat mravokárci. A zejména mezi nimi budou existovat vynucovači konformity. Tito lidé se tak narodili. Každá společnost je má. Takže to nejlepší, co můžeme udělat, je držet je pod kontrolou. Agresivně konformní lidé nejsou vždy na válečné stezce. Obvykle jen vynucují jakákoli náhodná pravidla, která mají po ruce. Stávají se nebezpečnými pouze tehdy, když nějaká nová ideologie nasměruje velké množství z nich stejným směrem najednou. To se stalo během Kulturní revoluce a v menší míře ve dvou vlnách politické korektnosti, které jsme zažili. Nemůžeme se zbavit agresivně konformních lidí. A i kdybychom chtěli, nemohli bychom zabránit lidem ve vytváření nových ideologií, které by je přitahovaly. Takže pokud je chceme udržet pod kontrolou, musíme to udělat o jeden krok dále. Naštěstí když agresivně konformní lidé vyrazí na tažení, vždy dělají jednu věc, která je prozradí: definují nová kacířství, za která trestají lidi. Takže nejlepší způsob, jak se chránit před budoucími výbuchy věcí jako je woke kultura, je mít silné protilátky proti konceptu kacířství. Měli bychom mít vědomou předpojatost proti definování nových forem kacířství. Kdykoli se někdo pokusí zakázat říkat něco, co jsme dosud říkat mohli, naším výchozím předpokladem by mělo být, že se mýlí. Samozřejmě pouze výchozím předpokladem. Pokud dokážou, že bychom to měli přestat říkat, pak bychom měli. Ale důkazní břemeno je na nich. V liberálních demokraciích budou lidé snažící se zabránit tomu, aby něco bylo řečeno, obvykle tvrdit, že nejde jen o cenzuru, ale snaží se zabránit nějaké formě „újmy“. A možná mají pravdu. Ale znovu, důkazní břemeno je na nich. Nestačí tvrdit újmu; musí ji dokázat. Dokud se budou agresivně konformní lidé i nadále prozrazovat zakazováním kacířství, vždy si budeme moci všimnout, když se sjednotí za nějakou novou ideologií. A pokud budeme v tomto bodě vždy bojovat zpět, s trochou štěstí je můžeme zastavit v jejich stopách. Počet pravdivých věcí, které nemůžeme říct, by se neměl zvyšovat. Pokud se zvyšuje, něco je špatně. Poznámky Proč se radikálové 60. let zaměřili právě na tyto příčiny? Jeden z recenzentů konceptů tohoto eseje to vysvětlil tak výstižně, že jsem ho požádal o svolení ho citovat: „Středostavovští studenti protestující v rámci Nové levice zavrhli socialistickou/marxistickou levici jako nemoderní. Místo toho je přitahovaly atraktivnější formy útlaku odhalené kulturní analýzou a komplikovanou ‚Teorií‘. Dělnická politika se stala zastaralou a nemoderní. Trvalo dvě generace, než se tento posun plně projevil. Charakteristickým znakem woke ideologie je její nápadný nezájem o dělnickou třídu. Ty zbytky, které, ehm, zbyly ze staré levice, jsou vůči woke kultuře v opozici, zatímco skutečná dělnická třída se přesunula k populistické pravici a přivedla nám Trumpa. Trump a woke kultura jsou bratranci. Středostavovský původ woke kultury usnadnil její pronikání do institucí, protože neměla zájem o ‚uchopení výrobních prostředků‘ , což by rychle narazilo na tvrdý odpor státní a korporátní moci. Skutečnost, že woke kultura se zajímala pouze o jiné druhy tříd , signalizovala ochotu ke kompromisu s existující mocí: dejte nám moc ve vašem systému a my vám na oplátku poskytneme zdroj, který ovládáme – morální správnost. Jako ideologický nástroj k získání kontroly nad veřejnou diskuzí a institucemi to uspělo tam, kde by ambicióznější revoluční program selhal.“ Pomáhalo i to, že humanitní a sociální vědy zahrnovaly některé z nejpočetnějších a nejméně náročných bakalářských oborů. Kdyby politické hnutí muselo začít s fyziky, nikdy by se nerozjelo – bylo by jich příliš málo a neměli by na to čas. Na elitních univerzitách už tyto obory nejsou tak početné jako dříve. Průzkum z roku 2022 ukázal, že pouze 7 procent studentů Harvardu plánuje studovat humanitní vědy, oproti téměř 30 procentům v 70. letech. Předpokládám, že woke kultura je jedním z důvodů – když studenti uvažují o studiu angličtiny, je to pravděpodobně proto, že milují literaturu, ne proto, že chtějí poslouchat přednášky o rasismu. Dynamika loutkáře a loutky v politické korektnosti vyšla jasně najevo, když byla pekárna poblíž Oberlin College v roce 2016 křivě nařčena z rasové diskriminace. V následném občanskoprávním sporu právníci pekárny předložili textovou zprávu děkanky studentů Oberlin Meredith Raimondové, která psala: „Řekla bych, pusťte na ně studenty, kdybych nebyla přesvědčená, že tohle potřebujeme mít za sebou.“ Zastánci woke kultury někdy tvrdí, že být woke znamená jednoduše chovat se k lidem s respektem. Kdyby to byla pravda, bylo by to jediné pravidlo, které byste si museli pamatovat – což je od reality komicky vzdálené. Můj mladší syn rád napodobuje hlasy a když mu bylo asi sedm, musel jsem mu vysvětlovat, které přízvuky je v současnosti bezpečné napodobovat na veřejnosti a které ne. Trvalo to deset minut a stejně jsem nepokryl všechny případy. V roce 1986 americký Nejvyšší soud rozhodl, že vytváření nepřátelského pracovního prostředí může představovat pohlavní diskriminaci, což následně ovlivnilo univerzity prostřednictvím tzv. Title IX . Soud stanovil, že kritériem nepřátelského prostředí je to, zda by vadilo rozumnému člověku. Ale protože pro profesora by byla samotná stížnost na sexuální obtěžování katastrofou, bez ohledu na to, zda byl stěžovatel rozumný či nikoli, v praxi byl nyní efektivně zakázán jakýkoli vtip nebo poznámka i vzdáleně související se sexem. Což znamenalo, že jsme se vrátili k viktoriánským pravidlům chování, kdy existovala rozsáhlá skupina věcí, které se nesměly říkat „v přítomnosti dam“. Podobně se snažili předstírat, že neexistuje konflikt mezi diverzitou a kvalitou. Jenže nemůžete současně optimalizovat pro dva faktory, které nejsou totožné. To, co diverzita ve skutečnosti znamená, soudě podle způsobu používání tohoto termínu, je poměrné zastoupení. A pokud nevybíráte skupinu, jejímž účelem je být reprezentativní , musí optimalizace pro poměrné zastoupení jít na úkor kvality. Není to kvůli ničemu, co souvisí se zastoupením – je to podstata optimalizace: optimalizace pro x musí jít na úkor y, pokud x a y nejsou totožné. Možná si společnosti časem vytvoří imunitu vůči virálnímu rozhořčení. Možná jsme byli jen první, kdo mu byl vystaven, takže se námi prohnalo jako epidemie dosud izolovanou populací. Jsem si docela jistý, že by bylo možné vytvořit nové platformy sociálních sítí, které by byly méně poháněny rozhořčením, a takové platformy by měly dobrou šanci přetáhnout uživatele od těch existujících, protože nejbystřejší lidé by měli tendenci k nim přecházet. Říkám „převážně“, protože doufám, že se žurnalistická neutralita v nějaké podobě vrátí. Existuje určitý trh pro nezaujaté zpravodajství, a i když je malý, je cenný. Bohatí a mocní chtějí vědět, co se skutečně děje – tak se ostatně stali bohatými a mocnými. Times učinily toto přelomové oznámení velmi neformálně, mimochodem uprostřed článku o jejich reportérce, která byla kritizována za nepřesnosti. Je docela možné, že to žádný z vedoucích editorů ani neschválil. Je ale svým způsobem příznačné, že tento konkrétní vesmír skončil spíše zakňučením než výbuchem. Jak akronym DEI vychází z módy, mnoho těchto byrokratů se pokusí stáhnout do ústraní změnou svých titulů. Zdá se, že populární volbou bude „sounáležitost“. Pokud jste se někdy podivovali, proč náš právní systém obsahuje pojistky jako oddělení žalobce, soudce a poroty, právo prověřovat důkazy a křížově vyslýchat svědky či právo na právní zastoupení, de facto paralelní právní systém vytvořený Title IX to vše až příliš jasně objasňuje. Vymýšlení nových nevhodností je nejviditelnější v překotném vývoji woke terminologie. Pro mě jako spisovatele je to obzvlášť nepříjemné, protože nové názvy jsou vždy horší. Každý náboženský rituál musí být nepohodlný a trochu absurdní – jinak by ho praktikovali i nevěřící. Tak se ze „slaves“ stávají „enslaved individuals“ . Díky webovému vyhledávání můžeme sledovat špičku morálního vývoje v reálném čase: když vyhledáte „individuals experiencing slavery“ , najdete k dnešnímu dni pět legitimních pokusů o použití této fráze a dokonce dva případy pro „individuals experiencing enslavement“ . Organizace, které dělají problematické věci, jsou obzvlášť citlivé na správnost, což vede k absurditám jako když tabákové a ropné společnosti získávají vyšší ESG hodnocení než Tesla. Elon udělal ještě něco dalšího, co posunulo Twitter doprava: dal větší viditelnost platícím uživatelům. Platící uživatelé se v průměru kloní více doprava, protože lidé na krajní levici Elona nemají rádi a nechtějí mu posílat peníze. Elon pravděpodobně věděl, že se to stane. Na druhou stranu si lidé na krajní levici mohou vyčítat jen sami sebe – mohli by zítra naklonit Twitter zpět doleva, kdyby chtěli. Jak poukázali James Lindsay a Peter Boghossian, woke kultura má dokonce i svůj koncept prvotního hříchu: privilegium. Na rozdíl od egalitářské verze křesťanství ho lidé mají v různé míře. Tělesně zdatný heterosexuální bílý americký muž se rodí s takovou zátěží hříchu, že ho může spasit jedině ta nejpokornější kajícnost. Woke kultura sdílí s mnoha skutečnými podobami křesťanství ještě něco docela vtipného: stejně jako Bůh jsou i lidé, v jejichž jménu woke kultura údajně jedná, často znechuceni věcmi, které se v jejich jménu dějí. Z většiny těchto pravidel existuje jedna výjimka: skutečné náboženské organizace. Pro ty je rozumné trvat na ortodoxii. Ale ty by zase měly otevřeně deklarovat, že jsou náboženskými organizacemi. Právem je považováno za podezřelé, když se něco, co se tváří jako běžný podnik nebo publikace, ukáže být náboženskou organizací. Nechci vyvolat dojem, že zvrátit woke kulturu bude jednoduché. Nevyhnutelně budou existovat místa, kde boj bude komplikovaný – zejména na univerzitách, které musí všichni sdílet, přestože jsou v současnosti ze všech institucí nejvíce prostoupeny woke kulturou. Můžete se však zbavit agresivně konformních lidí v rámci organizace, a v mnoha, ne-li ve většině organizací by to byl vynikající nápad. I hrstka takových lidí může napáchat značné škody. Vsadím se, že byste zaznamenali znatelné zlepšení při přechodu od hrstky k nulovému počtu. Poděkování Samu Altmanovi, Benu Millerovi, Danielu Gacklemu, Robinu Hansonovi, Jessice Livingstonové, Gregu Lukianoffovi, Harji Taggarovi, Garrymu Tanovi a Timu Urbanovi za čtení konceptů tohoto eseje. O autorovi této eseje Paul Graham je programátor, spisovatel a investor. V roce 1995 založil s Robertem Morrisem Viaweb, první společnost poskytující software jako službu, kterou v roce 1998 koupila Yahoo. Od roku 2001 publikuje vlivné eseje na paulgraham.com a v roce 2005 se stal spoluzakladatelem Y Combinatoru, průkopnického startupového inkubátoru, který podpořil společnosti jako Airbnb, Dropbox či Reddit. Je autorem několika knih o programování a získal doktorát z informatiky na Harvardu, kde také studoval malířství.

Číst celý článek >>

Reklama

Srdcetvor.cz - handmade

srdcetvor-handmade.png Nákupní galerie rukodělných výrobků, služeb a materiálů. Můžete si zde otevřít svůj obchod a začít prodávat nebo jen nakupovat.

Lavivasex.cz - erotické pomůcky

lavivasex.png Přehled erotických pomůcek od elegantních vibrátorů, hraček pro páry až po stimulační oleje, afrodiziaka a BDSM pomůcky.

Hledej-hosting.cz - webhosting, VPS hosting

hledej-hosting.png Přehled webhostingových, multihosting a VPS hosting programů s možností jejich pokročilého vyhledávání a porovnávání. Najděte si jednoduše vhodný hosting.