"Opera je základ, pak dáte cokoli," tvrdí Madjee Malá

Praha 29. ledna 2019 (PROTEXT) - "Poperte se s operou a zazpíváte cokoli," tvrdí Magdaléna Friedel Malá. Čekala jsem operní divu - členku souboru Národního divadla, ale také rockerku. Čekala jsem noblesní dámu s rudými rty, a přiřítil se tajfun! Nikoli svou velikostí, protože tahle zpěvačka má sotva 150 cm, ale obrovskou energií, která z ní po celou dobu našeho setkání prýštila, a také pracovním nasazením - opera v Národním, rock star v kapele Sellfish, výuka zpěvu, měsíční turné po Japonsku a neutuchající nadšení pro vše, co jí život postaví do cesty. Třeba jako pro náš rozhovor. Všichni malí kluci chtějí být popeláři a holky zpěvačkami. S operou však v mládí koketuje jen málokterá. Tys měla od začátku jasno? Vlastně ano. Se vší skromností mohu říci, že za můj dosavadní život jsem si splnila většinu snů a být zpěvačkou mezi ně bezesporu patří. Operně mě na ZUŠ učitelka vedla přirozeně a já to naopak přirozeně přijímala, paralelně mě ale již od útlého věku přitahovaly i jiné hudební žánry. Příkladem je jazzová kapela v období studií na konzervatoři. Jako výhodu vnímám fakt, že nejsem žánrově vyhraněná. Operu však považuji za nejobtížnější disciplínu, jejíž základy se s trochou šikovnosti dají transformovat do žánrů jiných. Myslím, že pokud zpěvák projde touto klasickou průpravou, při troše vkusu a vůle může zazpívat téměř cokoliv. Jak dlouhá je cesta od dětských snů k profesionálům? Nikdy nekončící a dobrodružná, řídíte-li se pravidlem, že přínosná je spíše cesta nežli cíl. Musela jsem hodně pracovat se svou tvrdošíjnou povahou, která byla někdy spíše omezující. Primární musí být vždy pokora, zájem, systematická práce a láska. Od patnácti let jsem studovala na konzervatoři v Pardubicích a bylo tedy nezbytné se naučit zodpovědnosti sama, a to i v efektivitě a systematičnosti práce. Národní divadlo je snem mnoho operních pěvců a pěvkyň, ale tu čest má jen hrstka z nich. Jaký to byl pocit, stát se jednou z hrstky? Být součástí první scény České republiky je pro mě veliká čest, ale také výzva. Po dvou sezónách se mi podařilo získat pár menších sólových rolí, tak uvidíme, co bude dál. Živě si vybavuji, jak jsme několik let zpátky jely s mamkou okolo divadla, a já říkala: "Tady budu jednou zpívat". Na konkurz jsem šla na doporučení tehdejší profesorky zpěvu. Při tak veliké konkurenci jsem odzpívala mezi prvními a šanci na úspěch jsem si vůbec nepřipouštěla. Ještě ten den jsem ale obdržela telefonát, že by mě rádi viděli v další sezóně. Jde o práci na plný úvazek, ale tobě to zjevně nestačí a z divadla odbíháš dávat hodiny zpěvu... Přestože jsem učit nikdy nechtěla, ukázalo se, že mám pro učení pravděpodobně určité vlohy a výsledky. V současné době učím přibližně patnáct studentů, přičemž jen málokdo dochází pouze na jednu hodinu týdně. Vyžaduji u všech pevné základy hudební teorie, které považuji za samozřejmost hudební gramotnosti. Zatímco někteří se učí zpívat čistě pro radost, jiné připravuji na přijímačky českých i zahraničních hudebních škol. Úspěchem je například přijetí jedné studentky na Berklee College of Music. Dopoledne zkoušíš, odpoledne vyučuješ a večer vystupuješ, pak už bys mohla mít nohy nahoře, ale ty si ještě spoluzaložíš rockovou kapelu Sellfish. Proč? Zatímco výše uvedené aktivity jsou mimo jiné také zdrojem příjmu, kapela se pro mě stala neodmyslitelnou srdcovou záležitostí. Jednoho dne jsem měla zkrátka všech těch povinností a klasiky dost. Přesně toto mi chybělo - dělat muziku prostě jen pro radost. Považuji za zázrak, že lidé, kteří se dali dohromady na základě inzerátu, mohou takto skvěle lidsky i hudebně fungovat. Seš vystudovaná zpěvačka, pedant a pracant. Lze přinutit rockery k nějaké systematické, zodpovědné práci? Doufám, že se motivujeme navzájem. Protože všichni pracujeme na plný úvazek, kapelu musíme vtěsnat do volného času. Momentálně se těšíme slušnému pracovnímu tempu. Do konečné podoby se skladby stejně ale dostanou až na společné zkoušce. I když někdy kvůli neodkladným záležitostem chybím, kluci mají prostor dotáhnout rozdělané věci, nebo vytvořit nové. Viděla jsem vaše klipy, jsou dost otevřené, možná i kontroverzní v souvislosti s tvým "zaměstnáním". Co na ně okolí? Lidé mě blízcí mě podporují a vidí mě rádi šťastnou. U kolegů v divadle mám neskutečnou podporu a spousta z nich navštěvuje naše koncerty. Pokud v okolí cítím známky kousavosti, většinou se jimi moc nezabývám. Naše klipy jsou velmi otevřené. Myslím, že lidem by se měly ke zpracování dávat různé podněty, klipy nevyjímaje. Zatímco klip Cupcake je spíše romantického charakteru, první klip Happy birthday je vizuálně i hudebně řekněme peprnější. Baví mě pracovat s různými polohami, ať už výrazovými nebo jen čistě hudebními. Nemusíme vzbuzovat nutně pozitivní emoce. Pokud nějaké probouzíme, úkol je splněn. Umění obecně by přece mělo vyvolávat diskuze a dojmy. Kde si můžeme v nejbližší době poslechnout kapelu Sellfish? Letošní leden jsem strávila s divadlem na turné v Japonsku. Byla to krásná práce a mimořádná příležitost vidět kus světa, takže Sellfish zkoušela beze mě. V únoru si to s klukama ale vynahradíme. 24. února máme koncert v legendárním pražském klubu Vagon. Zazní náš dosavadní repertoár rozšířený o několik zvláště vydařených pecek. 9. 3. Freemasonic club Praha a duben jsme zasvětili kraji odkud pocházím. 13. 4. vystoupíme v Jaroměři v Nároďáku a 18. 5. v tamním klubu Bastion. Snažíme se ještě vyladit koncert v Litomyšli. Rádi bychom koncertovali víc, ale management je náročný, zdá se, že budeme už brzy potřebovat managera. Uvidíme, zda na nás někdo vsadí. Kontakt: monika@3600.cz ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.