Nominace na Cenu České televize za podnikatelský přínos kultuře a umění

Praha 5. října (PROTEXT) - Vážení a milí, znáte české podnikatele, kteří přispívají ke kultivaci veřejného života? Aktivně podporují kulturní a společenské dění? Pomáhají festivalům, divadlu či péči o naši krajinu? Oceňte jejich práci. Nominujte je prosím na Cenu České televize za podnikatelský přínos kultuře a umění na https://podnikatelroku.cz/nomination/new . Zaslouží si to. Uzávěrka přihlášek do soutěže je 21. října. Jsme prvními držiteli této ceny a jsme jejími nadšenými propagátory, neboť víme, že bez dostatečné podpory nemůže svobodná kultura existovat. Níže naleznete článek, ve kterém se autor zamýšlí nad tím, co to kultura vlastně je a proč má být svobodná. Srdečně Radana a Jiří Waldovi http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/2256883-drzitele-ceny-ct-za-prinos-kulture-i-blazen-s-dobrym-napadem-je-lepsi-nez-lide-bez Co je to KULTURA a proč má být svobodná Tomáš Boněk Všude tam, kde člověk ve svých myšlenkách, slovech i činech překračuje, zušlechťuje a přetváří věci a stavy přirozeně dané, začíná kultura. Tento člověkem stvořený a lidskou prací kultivovaný a opečovávaný svět je ale nesmírně křehký. Trvá jen tak dlouho, dokud je udržován, rozvíjen a především také chtěn. Zahrada, o kterou přestaneme pečovat, rychle zaroste a zpustne. Plodina, kterou lidé přestanou pěstovat se nenávratně ztratí a plemeno domácího zvířete, které lidé přestanou chovat vymře. Řemeslo, které není možné předat další generaci, zanikne a jeho dovednosti se jen obtížně obnovují. Příběh, který si nikdo nezapamatuje a nebo ho nezapíše, zmizí se svým posledním vypravěčem. Toho všeho jsme od devatenáctého století stále častěji svědky. Dnes, zdá se, opouští veřejný prostor i určitá elementární slušnost a kulturnost, o kterých jsme si mysleli, že jsou samozřejmé. Ano, jsem přesvědčen, že i základní slušnost, pravdivost a to, že člověk nezneužívá své postavení a nekrade, je otázkou kultury a ne vrozené lidské přirozenosti. Je běžné, že pokud hovoříme o kultuře, máme většinou v užším smyslu na mysli různé druhy umění. Kulturu lze ale v naznačeném smyslu chápat jako něco mnohem obecnějšího. Kultura je bytostný projev našeho lidství, které není výsledkem nějaké biologické danosti, dědičnosti a nebo vrozených pudů, nýbrž které se vždy znovu teprve rodí v průsečíku kulturní tradice a prostředí s vlastním, jedinečným osobním vývojem. Naše kulturnost se projevuje už i v tom, jak se chováme k lidem a ke svému okolí. Je známo, že i tak základní lidské dovednosti, jako je vzpřímená chůze, řeč a myšlení přechází z generace na generaci jako součást kultury a ne jako vrozená schopnost. Na začátku života nás formuje kulturnost lidí, se kterými sdílíme život a prostředí ve kterém vyrůstáme. Později přichází chvíle, kterou Hannah Arendtová ve své knize Vita aktiva popsala slovy: Promlouváním a jednáním se zapojujeme do světa lidí, který existoval, dříve než jsme se do něj narodili. Toto zapojení je jako druhé narození, v němž stvrzujeme holý fakt svého fyzického zrodu a zároveň za něj sami přebíráme odpovědnost. Toto převzetí odpovědnosti za vlastní život je podmínkou a východiskem veškeré kultury. Člověk, který svůj život uchopí samostatně a tvořivě, ho pozvedá na úroveň umění a pod jeho rukama se uměním stává jakákoli lidská činnost. Dnes se možná více než v dřívějších dobách ukazuje jeden docela zásadní problém. Umění je vždy spojeno s prací a v naprosté většině případů i se sebezapřením a sebepřemáháním. Tvrzení, že „pokud chceme něčeho dosáhnout, musíme tvrdě pracovat“, není jen otřepanou frází. Kulturní člověk překonává svou přirozenou lenost a pohodlnost, kterou sdílíme s ostatními živými tvory. Proto je přirozené, že vynález televize a dalších prostředků pasivní zábavy například prokazatelně přispěl k zániku ochotnických divadelních spolků, domácího muzicírování či lidové kultury vůbec. Člověk sedící před televizí se podobá medvědovi, který zjistil, že snadněji se lze nažrat z popelnice. Takový medvěd, jak známo, přestane lovit a sbírat plody v lese. Podobně zpohodlní i člověk, kterému předložena pasivní zábava. Časem už ani nepostřehne, že to co konzumuje je vlastně převážně kulturní odpad. Tento obraz má ale ještě jeden hrozivější rozměr. Zvířata, jak známo, jsou ochotna se při drezůře pro pamlsek a slušné zacházení (nebo spíše za nepřítomnost trestu) naučit a pak dělat mnohdy až neuvěřitelné věci. Už antičtí vládci Říma věděli, že k ovládnutí společnosti je třeba „cukr a bič“ a „chléb a hry“. Samostatní a tvůrčí lidé byli a jsou pro vládnoucí elity vždy více či méně rušivými elementy, které je těžké ovládnout. Tvořiví a samostatně uvažující lidé jsou totiž obtížněji předvídatelní. I proto dnes někteří politici hovoří o „nevolených elitách“ jako o něčem nebezpečném. Zcestná představa, že kultura je jakousi nadstavbou a nezávaznou zábavou ve volném čase, ohrožuje samotné základy lidské společnosti. Je to vlastně docela jednoduché: skutečné lidství je ve všech svých jednotlivých projevech kulturní čin a nebo není vůbec. Kulturní prostředí se skládá ze dvou spojitých nádob: tvořící člověk přetváří a zušlechťuje svět a sebe sama - jeho dílo se ale současně stává součástí světa, který formuje a ovlivňuje další lidi. Tento, dnes politickými elitami často spíše vysmívaný, výchovný aspekt kultury byl v minulosti velmi významný. Ve společnosti nesené určitou jednotnou kulturou, je těžší chovat se nekulturně. Tyto poměry si ale nesmíme idealizovat. Svobodní a tvořivý lidé se dostávali do konfliktu s většinovou kulturou v každé době. Dnešní kultura není jednotná a umění neslouží jedné společné tradici či ideologii. Jakékoli pokusy o obnovu staré jednoty by vedly do katastrofální nesvobody. V tomto smyslu dnes stojíme před velkou výzvou. Svobodná kultura potřebuje, abychom unesli její pestrost a různorodost a abychom byli ochotni, se vždy znovu otevřít novým setkáním, zkušenostem a myšlenkám. To co dnešní kultura potřebuje nejvíce jsou svobodné vnitřní a vnější prostory, ve kterých mohou vznikat nové impulsy a tvůrčí přístupy. Pozdější vývoj ukáže, co má nadčasový význam a co ne. Pro cílené financování dnes vzniká určitý problém právě v tom, že umění má být svobodné. Potřebuje svobodnou soutěž a rovné podmínky - což ale neznamená, že na sebe musí vydělat. Tvořivost nelze přikázat, je možné ji jen umožnit - dát jí prostor. Umělci vždy byli vizionáři, kteří viděli dál a hlouběji než jejich současníci, což někdy nebývá (hned) přijato a pochopeno. Vždy nabízeli a nabízejí netradiční úhly pohledu a umožňují zážitky, které ostatní obohacují. Podpora kultury a kulturnosti ale začíná už třeba projekty na oživení a zkrášlení veřejného prostoru, podporou sousedských aktivit, umožnění různých workshopů, interaktivních akcí a uměleckého vzdělávání pro děti i dospělé a podobně. Má-li být kultura svobodná, pak je třeba ve zvýšené míře podporovat a posilovat kulturní podhoubí - onu základní kulturní náladu ve společnosti, ze které kultura vyrůstá. Někdy se hovoří o „nakažlivém zdraví“. Jsem přesvědčen, že „nakažlivá“ je i kultura a kulturnost. Potřebujeme co nejvíc nejrůznějších ohnisek, ze kterých se kultura může šířit a růst. Jedině tak se stane svobodnou a kvalita našeho společného života poroste spolu s ní.