La Trine

27.11.2024 05:50 Dnes jsem viděl něco tak odporného, že vám o tom musím poreferovat. Duel Martin Veselovský versus kardinál Dominik Duka. Hotové peklo. Sám jsem to musel třikrát přerušit a rozdýchat. Jednou se to rozhodl přerušit i sám kardinál, protože se mu nelíbilo, že se ho Martin Veselovský doptává na věci, které veřejně prohlásil a na další podobná svinstva. Veselovský s trpělivostí svatého Františka a precizností chirurga se snažil rozmotávat klubko kardinálových rozporuplných tvrzení a dokázal rozhovor dovést do konce. Pojďme se na ty nejzajímavější momenty podívat. Pobavilo mě, jak kardinál Duka jedním dechem nejprve razantně odmítl, že by katolická církev byla vlivovou organizací , aby vzápětí hrdě vysekal historický výčet všech monumentálních počinů církve za dva tisíce let. Kostely. Školy. Nemocnice. Univerzity. Což je něco jiného než systematické rozšiřování vlivu. Církev je budovala z čistě charitativních úmyslů. A vzápětí se kardinál rozhořčil nad tím, jak je církev vylučována ze společenské sféry a jak chtějí brát jejímu vlivu. Zásah! Jeho vztah s médii připomíná dramatickou romanci. Nejprve si stěžuje, že média nedávají církvi prostor, dokonce tvrdí, že „ve vysílání, pokud se hovoří o církvi nebo křesťanství, tak se vybírají negativní stránky“, aby pak sám, když konečně od DVTV dostane mikrofon, chtěl rozhovor předčasně ukončit, protože „To nemá význam takhle." Zjevně by ideální mediální pokrytí mělo vypadat tak, že novináři budou církevní představitele pouze uctivě poslouchat a ne se jich ptát, nebo nedej bože, poukazovat na kardinální rozpory v jejich argumentaci. Výborný moment přišel, když kardinál vášnivě obhajoval svobodu projevu a současně nazýval kritiku svých vlastních výroků na sociálních sítích „mediálním lynčem horším než za komunismu". Tedy v době, kdy byl skutečně vězněn za své názory. Ale málo! A když už mluvíme o komunismu – kardinál nejprve o kritice na sociálních sítích prohlásí „nesrovnávám to s komunismem“, aby to vzápětí s komunismem srovnal a označil to za ještě horší perzekuci. Zřejmě měl na Borech lepší wi-fi než my na svobodě. A pak už po celý zbytek rozhovoru prakticky každou současnou nesnáz přirovnává ke komunismu. Od údajného umlčování názorů až po odstraňování křížů z krajiny. Tak často komunismus nezmiňoval ani soudruh Brežněv na stranickém sjezdu. Duka v DVTV: „Za komunistů bylo lépe, tedy hůř, vlastně stejně… počkejte, nesrovnávám!“ Brilantní ukázkou žonglování s fakty je kardinálova práce se statistikou počtu věřících v ČR. Oficiální sčítání lidu je podle něj k ničemu, protože „otázka byla nepovinná“, aby vzápětí vytáhl z rukávu vlastní čísla a tajemný „algoritmus“ založený na počtu pokřtěných dětí a vánoční návštěvnosti kostelů. U nás musíme mít věřících přinejmenším tolik, co obyvatel, viď? Když přijde řeč na homosexuální manželství, Duka se náhle stane vědeckou kapacitou. Najednou je z něj expert na biologii, anatomii a medicínu, který by mohl přednášet na lékařské fakultě! Biologii v kombinaci s lingvistikou používá jako neprůstřelný argument proti manželství pro všechny. V tu chvíli jsem čekal, kdy začne Veselovskému zasvěceně objasňovat tajemství evoluce! Ještě pikantněji působí tento vědecký exkurz ve světle toho, že jindy se kardinál odvolává na božský řád, tradici a církevní dogmata – věda je super, dokud neříká něco, s čím církev nesouhlasí. Duka: Mistr Jan Hus by vás vyloučil z univerzity, kdybyste toto tvrdil. Veselovský: No, nevím, jestli je dobré argumentovat něčím, co bylo před 600 roky, ale dobře. Kardinál Duka, už v požehnaném věku osmdesáti let a jednou nohou v pekle, se zdá být na nejlepší cestě do věčného zatracení. Naproti tomu Martin Veselovský, v plné tvůrčí síle, si zaslouží standing ovation. S neotřesitelným klidem a analytickou přesností dokázal udržet profesionální tón i ve chvíli, kdy by běžný smrtelník dávno ztratil nervy. Rozhovor hodnotím na ČSFD solidními 85 % a teď mi někdo podejte sklenici studené vody.

19.11.2024 02:10 Existuje jeden zvláštní druh, který se v poslední době přemnožil v českém mediálním prostoru. Říkejme mu „žvanivý slimejši“ . Poznáte ho snadno – je to většinou starší samec s titulem před jménem, s úctyhodnou kariérou, který dnes už jen charismaticky blábolí do všech mikrofonů, které mu někdo strčí pod nos. Typický žvanivý slimejš začínal jako respektovaný odborník. Měl tituly, publikace, praxi. Pak ale započala pozvolná metamorfóza. Možná to byl příliš častý potlesk, možná to byly lajky na sociálních sítích, možná opojení z vlastní důležitosti. Každopádně začal hovořit víc. Hodně hovořit. O všem možném – o věcech ze svého oboru, mimo něj, a především o věcech, o kterých si myslí, že jim rozumí, ale ve skutečnosti nerozumí. Na rozdíl od normálního odborníka, který říká „tohle je složité, musíme to zkoumat“, žvanivý slimejš ví všechno o všem. A co náhodou neví, to si domyslí. Nebo vymyslí. Záleží na tom, co lépe bude znít v podcastu. Ukázky z přírody Pojďme se podívat na pár exemplářů žvanivého slimejše v jeho přirozeném prostředí – tedy v podcastech, rozhovorech a na sociálních sítích. Vezměme si psychiatra Radkina Honzáka. Respektovaný odborník s působivou kariérou a řadou užitečných publikací. Jenže pak se z něj stal všeoborový žvanivý slimejš par excellence – s okouzlujícím úsměvem povídá, jak vynálezce ADHD na smrtelné posteli přiznal, že si půl příznaků vymyslel kvůli prodeji Ritalinu nebo vysvětluje, že „muži jsou stvořeni k šukání a ženy k pečování“ . A když zrovna nevymýšlí pohádky o psychiatrii, vrhá se na všechny možné obory – třeba historie ho baví tak moc, že podcast Přepište dějiny musel věnovat celý díl jeho zběsilému hemžení historickými paralelami. Nejhorší na tom je, že jeho charisma a odborná reputace dávají punc důvěryhodnosti i těm největším blábolům a teď někde sedí rodiče neklidného dítěte a přemýšlí, jestli mají vůbec vyhledat odbornou pomoc, když je na ADHD stejně všechno vymyšlené. Nebo neurolog Martin Jan Stránský, který se z uznávaného lékaře proměnil v apokalyptického kazatele digitální zkázy. Jeho specializací je strašení rodičů – v jeho světě mobily snižují IQ a používání sociálních sítí je stejné jako braní heroinu . Napočítal prý v Česku 110 detoxifikačních center pro digitální závislosti, což je fascinující zejména proto, že tato centra existují pouze v jeho představách. Když se mu Andrea Šustrová pokusila vysvětlit, co říkají skutečné vědecké studie o vlivu obrazovek na děti , odbyl ji s tím, že „má jiný filozofický přístup“. A do třetice všeho slimejšího, fyzik Jan Rak. Tenhle bývalý pracovník CERNu se vydal na spirituální dráhu kvantové magie. Zjistil například, že batolata dokážou procházet zdmi a že lidské srdce má silnější neurální síť než mozek. Jeho bývalý zaměstnavatel ho musel dokonce požádat, aby přestal neoprávněně používat titul „profesor“. Ale lidé ho milují a nadšeně hltají přednášky pana profesora. A tak dále, exemplářů jsou spousty. Slimejšifikace aneb anatomie úpadku Je to jako podivná forma mediální alchymie – vezmete respektovaného odborníka, přidáte trochu potlesku, špetku sociálních sítí, pořádnou dávku ego boostu, a voilà – máte žvanivého slimejše v plné kráse. Proces je zákeřně postupný, jako když vaříte žábu v pomalu se ohřívající vodě: Nejprve máte skutečnou expertízu v jednom oboru Pak zjistíte, že vás lidé poslouchají Je to příjemné Postupně začnete mluvit i o věcech, kterým rozumíte méně A hele, čím originálnější názor, tím víc pozornosti! Zvou vás častěji – jste přece zajímavá osobnost Dopaminová odměna roste, fakta se začínají ohýbat Vaše dřívější reputace funguje jako neprůstřelná vesta Opakujte body 5–8 Gratulujeme, jste mediálně imunní slimejš! Tento proces je prakticky nevratný. Jakmile si jednou zvyknete na potlesk za zjednodušené pravdy, cesta zpět k poctivé odbornosti je trnitá a málokoho láká. „Proces slimejšifikace je to stejné, jako fetovat heroin“ – Martin Jan Stránský A teď ta toxická část – tohle všechno by byla jen zábavná historka o egu a pozornosti, kdyby to nemělo reálné dopady. Lidé jim věří, protože „pan doktor to řekl“ je v českém prostředí pořád magická formule. Vytváří se kolem nich neproniknutelná bublina souhlasných hlasů, dokonalá echo chamber. Jakákoliv kritika je okamžitě smetena. Jejich kolegové z oboru raději mlčí – kdo by chtěl být za toho zlého, co útočí na oblíbenou mediální hvězdu? Ale řekněme si to na rovinu – tohle mlčení je čiré srabáctví. Očkování proti slimejšství Jako expert na programování a webové aplikace, který se navíc v poslední době věnuje evangelizaci AI, jsem si sám sobě podezřelý. Riziko vlastní slimejšifikace beru vážně. Když na školeních nebo v rozhovorech opakuji nějakou oblíbenou myšlenku, pravidelně se ptám: Nezačínám se vzdalovat faktům? Nepřikrášluji realitu pro potlesk? Nezjednodušuji příliš? Zkusil jsem dát dohromady pár tipů, jak se ochránit před sklouznutím do žvanivého slimejšství: Zůstaň na svém písečku. I když se cítíš chytrý a logický, v jiných oborech ti chybí roky studia a praxe. Zachovej si zdravou nedůvěru k vlastním tvrzením. Víš až příliš dobře, kolikrát ses mýlil i v tom, čím sis byl naprosto jistý. Kultivuj umění říkat „nevím“. To ti jde, tak tuto schopnost proboha neztrať. Stále sleduj vývoj oboru. Včerejší pravdy jsou často dnešní omyly. Obklopuj se kritickými přáteli a aktivně hledej zpětnou vazbu. Přikyvovači jsou bezcenní, leda že by šlo o hezkou slečnu. Nepodlehni touze dělat dojem na neznámé lidi. Stále si uvědomuj, co jsou fakta a co tvůj názor. Veď si „error log“, zaznamenávej si své omyly a chybné předpovědi. Milá média, řekněte drogám ne! Milí tvůrci obsahů všeho druhu, chápu to pokušení. Host, který má na všechno odpověď tak chytlavou, že by mohla být rovnou titulkem, je mediální poklad. Okamžitý peak ve statistikách, rostoucí grafy, engagement, euforické čísla sledovanosti. Sláva a hromada peněz každý měsíc 

16.11.2024 21:31 Znáte to – občas někdo použije cizí slovo a je NAPROSTO jasné, že nemá tušení, co znamená. Jako když vaše šéfová během porady prohlásí, že „ta kampaň má obrovský potencionál“ . Nebo když váš kolega všem vypráví, jak jeho PowerPointová prezentace byla „neskutečně efektivní“ . Nebo když váš kamarád na Facebooku píše, že „včera absolvoval koncert Rolling Stones“, a tady už, přiznávám, jsem trošku hnidopich, ale holt Honzo, ty jsi na něm prostě byl. Absolvovat můžeš školu nebo kurz, ne koncert. Leda že by ti Mick Jagger na konci podepisoval diplom. O něco trapnější je, pokud jste hudebník a špatný výraz použijete v písničce. Obzvlášť, pokud se stane známá a lidi ji zpívají. A úplně největší průser je, pokud to špatně zvolené slovo je ústředním tématem celé skladby, dokonce ji po něm pojmenujete a z písně se stane celosvětový megahit. Třeba když napíšete megalomansky úspěšnou píseň o ironii, aniž byste vůbec věděli, co to ironie je, takže v celé písni není jediný skutečně ironický příklad. Ano, mluvím o Alanis Morissette a její písni Ironic. Tím způsobila největší zmatek v chápání jednoho slova od doby, kdy někdo začal říkat rostlinnému mléku „mléko“. O čem ta píseň je? Popisuje řadu „ironických“ situací: Starý pán vyhraje v loterii a druhý den zemře Muž se celý život bojí létat, konečně se odhodlá, a letadlo spadne Prší v den vaší svatby Dopravní zácpa, když už jdete pozdě Deset tisíc lžic, když potřebujete nůž Chudáci učitelé češtiny, kteří museli po vydání téhle písně vysvětlovat puberťákům rozdíl mezi ironií a smůlou. „Ale pančelko, Alanis říká…“ Ne, Pepíčku. Jen proto, že něco řekla Alanis, to ještě neznamená, že je to pravda. I když má účes, který v devadesátkách kopírovala půlka planety. Jediná skutečně ironická věc na písni Ironic je fakt, že v písni o ironii není jediný ironický příklad. Což z Alanis Morissette dělá buď někoho, kdo si spletl ironii se smůlou, nebo naprostého génia. Nebo možná jen někoho, kdo hodně zoufale hledal rým na „don't you think“. Alanis Morissette v roce 2015 vystoupila v pořadu Jamese Cordena, kde zazpívala upravenou verzi písně obsahující verš „Je ironické zpívat ‚Ironic‘, když tam žádná ironie není.“ 

16.11.2024 21:31 Seděl jsem v sále jihlavskýho DKO, venku typický festival dokumentárních filmů Ji.hlava – mokro, zima a lidi postávající s kelímkama horký kávy u stánků. Vlezl jsem na dokument Union. Hned první záběry ukázaly Christiana Smallse, mladého černocha, kterého Amazon vyhodil za to, že se odvážil říct, že by lidi ve skladu možná neměli během covidu chcípat. Jenže Smalls se na to nevykašlal a postavil si před bránu skladu malej gril, začal prodávat burgery a postupně si povídal se zaměstnanci, kteří najednou zjistili, že nejsou sami, komu ty sklady přijdou jako koncentráky jednadvacátýho století. Postupně kontaktoval další a další lidi před internetové války, rozjížděl protestní akce, kam lákal lidi na to, že tam bude grilované jídlo a burgery, ať se jdou podívat, a časem se z toho stala mediální senzace. Založil ALU, což znamená Amazon Labor Union – první nezávislé odbory v Amazonu. Nosil na čele nápis „Eat the Rich“ . Smalls a lidi kolem něj sbírali zkušenosti, rozjížděli to stále ve větším a v dubnu 2022 se podařilo něco neuvěřitelného. Rozjeli vlastní burgrárnu „Solidarity Burgers“. Koncept byl jasnej – každej burger měl název jako „Protest Patty“ nebo „Union Special“, personál nosil čepice s hesly proti korporátům. Lidi to žrali . Nejlepší plotwist ale je až během titulků, který dotočili o rok později, když už dokument byl sestříhán, a dělá z něj malý mistrovský dílo. Je tam záběr, jak zaměstnanci Solidarity Burgers zakládají vlastní odbory. A kamera zachytí moment, kdy Smalls stojí ve svý kanclu s výhledem na Manhattan, kouká z okna na protestující zaměstnance, který maj transparenty úplně stejný, jako kdysi on sám, a je v tom výrazu všechno. Vztek, smutek, zklamání. Musím se ale přiznat, že někde v půlce jsem malinko usnul. Třetí den festivalu, narvanej sál, příjemný teplo… Takže za ten konec úplně neručím.

16.11.2024 21:31 

16.11.2024 21:31 Nepřestává mě fascinovat, v jaké době žijeme – v éře, kdy si každý může za večer vytvořit podobný videoklip. Jde o mé seznámení s generátory videí. Chtěl jsem si je osahat. Věnoval jsem tomu minimum času a jelo se na první dobrou. „Glitche“ jsou tedy záměrné a slouží jako dokumentace současného stavu této technologie.

16.11.2024 21:31 Je věda nové náboženství? Není, jednou provždy není! Věda a víra jsou jako oheň a voda – neslučitelné ve své podstatě. Zatímco náboženství hlásá „věř a nepochybuj", věda nás vybízí „pochybuj o všem, hlavně o mně". Může to být protikladnější? Jsou tací, kteří ve vědu věří. Jenže skutečná věda jejich víru nepotřebuje, stejně jako gravitace nepotřebuje vaše uznání, aby vás udržela na zemi. Věda nežádá slepou oddanost, ale kritické myšlení a ochotu přijmout důkazy. Víra je ze své podstaty přijetí něčeho, co nelze dokázat a obvykle ani vyvrátit. Věda naopak stojí na empirických důkazech a vyvratitelných hypotézách. A hlavně: je připravena revidovat své závěry. Tohle si málokdo uvědomuje. Často slyším: „Vědci dnes tvrdí tohle a nedávno tvrdili něco jiného!" Říkají to vítězoslavně, jako by vědu nachytali při podvádění. Ale to je naopak její přednost! Že se vyvíjí a přizpůsobuje novým poznatkům. Věda není všemocná. Má své limity a nemůže odpovědět na každou otázku. Víra, že věda vyřeší vše, není věda – je to scientismus, nové náboženství. Věda je nejlepší nástroj, který máme k dispozici, pro pochopení světa kolem nás, i když není dokonalý.